Ahoj! Jmenuji se Pepa
Osud mě už od dětství nešetřil. Od 13. let jsem vyrůstal v dětském domově. Ve svých 18. letech jsem začal pracovat v zemědělském družstvu, a to po dobu celých 12let. Poté jsem změnil zaměstnání a 2 roky jsem pracoval v lese a rok jako údržbář.
Na 6. květen 2022 nikdy nezapomenu, změnil se mi celý život.
Kolega mě při práci chladnokrevně a nečekaně zezadu střelil malorážkou do obratle a bohužel i do míchy. Po prvním zásahu jsem spadl na zem na záda a od té doby jsem ochrnutý od žeber dolů.
Utrpěl jsem vážné poranění páteře, kvůli kterému jsem nyní na invalidním vozíku. Jsem odkázán na pomoc okolí, musel jsem se přestěhovat do domu s pečovatelskou sužbou v Hlinsku. Nedokážu se ani sám obléknout, mám psychické problémy, přišel jsem o všechny dosavadní koníčky a mám zničený život. „Den co den se musím se zdravotním stavem prát. Pro mne jako by život skončil, mám deprese“.
S životem se ale peru dál. I přes to velké postižení hledám své uplatnění a snažím se pomáhat ostatním. Mám přeci jen dvě zdravé ruce a nechci zahálet! Pro kamarády opravuji prasklé displeje jejich telefonů, včelařům opravuji rámečky. Ale je to málo. Jsem zvyklý být venku, v přírodě v lese, jsem zvyklý tvrdě pracovat. Ne polehávat v domě s pečovatelskou službou a koukat z okna.
Moc by mi pomohlo auto. Samozřejmě doplněné speciální řízením na ruce. A takové řízení nemá cenu montovat do hodně ojetého auta. Ano dosáhnu na příspěvek, ale to je pořád málo, bohužel mi můj dosavadní těžký život neumožnil nashromáždit prostředky na novější auto.
Je to můj velký sen. Sen a přání dostat se z klece ven.
